Všemu lidu...

Nač je mi vaše příroda, váš park, vaše východy a západy slunce, vaše modré nebe a vaše stále spokojené tváře,

když všechen tento hodokvas,

jemuž není konce, začal tím,

že jedině mne se jal pokládat za zbytečného?

Co mám ze vší té krásy, když teď musím

a každou minutu, každou vteřinu jsem nucen vědět,

že i ta malá muška, která teď bzučí

kolem mne ve slunečním světle,

že i ta je účastna všeho toho hodokvasu a choru,

zná své místo, miluje a je šťastna -

- a jen já jsem vyvrženec

a, jen pro svou malodušnost,

jsem až dotud tomu nechtěl rozumět!