Zapomenutý génius a ženská otázka

Otto Weininger na motivy článku profesorky María José Villaverde v El País věnovanému jeho 100. výročí úmrtí.

Dne 4. října roku 1903 se Otto Weininger v bytě, který ve Vídni obýval Beethoven, střelil do srdce ve věku 23 let. Byl to vídeňský žid, který právě dokončil svoji doktorskou tezi, Pohlaví a charakter (Geschlecht und charakter), knihu zdánlivě antifeministickou a antisemitskou se 130 stranami poznámek. Jeho pohřbu se zúčastnili, mimo jiných, spisovatel Stefan Zweig a čtrnáctiletý mladík fascinovaný jeho dílem Pohlaví a charakter, jenž se stal jedním z nejvýznamnějších filosofů dvacátého století, Ludwig Wittgenstein. Dramatik August Strindberg poslal ze Stokholmu smuteční věnec a 17. října publikoval oslavný nekrolog v Pochodni (Die Fackel), intelektuálním avantgardním vídeňském časopise. A její editor, Karl Kraus, enfant terrible vídeňské inteligence, se přidal na seznam Weiningerových obdivovatelů a vzdal se tak před jeho misogynskými argumenty, on, který vyzdvihoval feministky.

Co bylo to, co vytvořilo z Pohlaví a charakter v bestseller, jenž dosáhl v Rakousku a Německu šesti vydání za méně než rok, a z Otto Weiningera bájnou postavu, neoromantického hrdinu, génia? Carl Dallago roku 1912 napsal, že byl nietzscheánskou postavou, která filosofovala z hloubi svého bytí. Ale úctu vzbudil nejen díky své intelektuální integritě a své erudici, nýbrž i tím, že rakouská intelektuální elita v něm nalézala paralely ke svým problémům, svým znepokojením, svému strachu a svým paranoiím. Weininger byl skutečným představitelem generace, která byla trýzněna hlubokou krizí identity v rozbouřeném světě, v kterém se vše mění a v němž člověk nemůže nalézt pevných opory, kterých by se zachytil.

Přesvědčení, že se společnost spolu se všemi svými hodnotami rozpadá, se projevuje v práci Roberta Musila, v novelách Marie von EbnerEschenbach, ve své době velmi významné rakouské spisovatelky, ve spisech Hofmannsthala nebo Hermanna Brocha. Doba jistoty, jak ji vypodobnil Stefan Zweig ve Světě včerejška (Die Welt von Gestern), je pryč a Karl Kraus stvrdil její smrt: „Vítej, chaose, neb pořádek ztroskotal“. Tato krize hodnot, která obešla Evropu a již Francouzi pojmenovali jako „le grand malaise“, Angličané jako „the great unrest“ a Freud  jako „nevolnost kultury“, jež byla diagnostikována Nietzschem v Radostné vědě (Die froeliche Wissenschaft) smrtí Boha, koncem ideálů moderního světa a vyhlášením nihilismu.

V tomto dekadentním prostředí ženy a židé hráli roli obětního beránka. Ženská otázka se rozvíjela hlavně v období osvícenství, kdy se tvořily nejrůznější individualistické teorie a  bránila se práva jednotlivce, která podporovala jeho realizaci jako „lidské bytosti“ a jeho vymanění se z tradic a konvencí. Ale 19. století bylo hluboce anti-osvícenské a vyústilo konfliktem zájmů mezi jedincem a společností s porážkou jedince a cestou ke stádné společnosti.

Bylo to století kolektivních ideologií, které se snažily vymítáním mýtu nejistoty a vykořenění zakotvit jednotlivce do etnika, do rasy a národa a podporovaly nacionalismus. Bylo to také století radikálně antifeministické, které oživilo antické hodnoty ženského obětování se, odříkávání a žití pro ostatní právě místo osvícenského ideálu seberealizace. Jestliže 18. století přivedlo na svět velké obránce ženy jako Diderota nebo Condorcera, pak čelní představitelé 19. století byli výhradně misogynští. Dobře známe jedovaté poznámky na ženy u Schopenhauera a Nietzscheho, korespondenci Freuda se svojí snoubenkou Mathou Bernays, v které bez zardění specifikuje, že chce ženu konvenční, která pečuje o dům a o děti, intolerance Gustava Mahlera k Almě, jíž bránil komponovat hudbu pro oddání se jemu tělem i duší a nakonec i vztahu Marxe s děvečkou pro všechno, Jenny. Ale také nové vědy 19. století podporovaly misogynii. Anatomie a fyziologie pitvaly ženské tělo a vyzdvihovaly rozdíly od mužského, frenologie a craneologie vážily a měřily jejich mozek a došly k závěru, že je mnohem menší a méně váží. Psychologie pátrala v jejich mysli a ukázala příznaky nervových onemocnění – mezi jinými hysterii – symptomy jejich „přehnané citlivosti“ a jejich „chorobné emotivity“. Všechny tyto výzkumy, které Moebius zachytil ve své brožuře-knize O fyziologické imbecilitě žen, vydávané bez ustání v prvních dekádách 20. století, byly použity k posílení jejich intelektuální podřadnosti.

Antifeministické Pohlaví a charakter není tedy výsada začátku 20. století, nýbrž vyjádření mnoha z problémů identity generace, která se cítila ohrožena vznikem nového typu žen, jež se, pod ochranou vládnoucí dekadence, domáhaly svých práv a zpochybňovaly otázku mužství. Tato „nová Eva“ se stala archetypem, femme fatale, jejíž démonická sexuální síla a svůdcovská moc se objevují v úvahách u Klimta, Egona Schieleho nebo Kokoschky, v postavách Wedekinda nebo Hofmannsthala, v příbězích Musila nebo Arthura Schnitzlera, jakož i ve spisech negermánských autorů jako jsou Poe, Flaubert nebo Zola a v poesii Swinburna nebo S´Annunzio. Femme fatale prezentuje vnitřní svět kastrátské viktoriánské společnosti, společnosti charakterizované jako hermafroditní, kde muži ztratili svoji mužskost a ženy se pomužštily. Ženy ve své touze po osvobození ukrývají svoji ženskou identitu, stříhají si vlasy „na kluka“, nosí mužské šaty a přijímají mužské pseudonymy jako například Georg Sand. Ženskost, od nepaměti, spojuje ženu s její reprodukční funkcí, na kterou nikdo nepoložil otázku, ba ani nejpřednější feministky doby jako Švédka Ellen Key, Němka Clara Zetkin nebo Rakušanky Marianne Hianish nebo Auguste Fickert, jež vynášely skutečný kult mateřství. Pouze Weininger ji uvědomil jako překážku v osvobození ženy, jako pojítko, které ji poutá k lidskému rodu, k tomu „nízkému životu“, jenž ji spojuje se samicemi ostatních druhů. On, proklamující se jako skutečný osvoboditel žen, usiloval o jejich zbavení se smrtící ženské podstaty, o jejich vykoupení ze stavu sexuálního objektu, z pouhých příjemkyň vzniku života a změnu jich, nakonec, v sebe samé.

Ačkoliv se Pohlaví a charakter zarámoval do klimatu konce století opovrhujícího ženou svými ostrými komentáři, které pohoršují feministky dnešní, dole pod povrchem se ukrývá silná kritika archetypu tradiční ženy a ženského ideálu patriarchálního období. Ale také přináší tvrdé obvinění „kultury styku“, ježto používá ženu jako životodárnou sílu a ploditelku mužské kreativity, kterou vídeňská elita zakrývala sexuální uvolněností. Ale jedná se o falešné osvobození, tak klamné, jako vnější shodnost s mužem, prosté vyrovnání zákonů, jež podporovala většina feministek své doby. Pravé osvobození vyžaduje, podle Weiningera, aby žena získala svoje práva, ale také aby dosáhla svého intelektuálního zdokonalení a morálně bojovala proti tomu všemu, co, ve vlastní duši, tvoří překážku. Pouze tak bude moci překonat zákony přírody a biologické a společenské podmínky pro dosažení přeměnění se v „morální bytost“ a přistoupení k vyššímu životu.

Tato vysoká meta, kterou vytyčil Otto Weininger pro všechny lidské bytosti a které on nebyl schopen dojít, ho dovedla k sebevraždě. Jeho smrt – střelil se do srdce a ne do mozku – symbolizuje porážku rozumu před citem, ale také krach jedné generace, která ztratila víru v hodnoty osvícenství, práva jednotlivce, kosmopolitismus – a která nenalezla další alternativy k iracionalitě, nacionalismu a rasismu, jež vyústily v nacistické hrůzy.